Zlínské přívlastky

Vzpomenete si, kolik přívlastků získalo ve své historii město Zlín, nota bene Gottwaldov?  Nejsem sice zdejším rodákem, ale pokud se ohlédnu bezmála padesát let nazpět, což je doba, kdy mě osud do tohoto města zavál a stal jsem se jeho „náplavou“, býval za jeho názvem často neshodný přívlastek – město něčeho. Ani jsme to příliš nevnímali, v tehdejším normalizačním procesu jsme se museli všichni někam zařadit, nebo jak se dnes říká nějak realizovat, uplatnit. Záměrně nechci tomuto zamyšlení dávat nějaký politický aspekt, pouze sivšimnout, jak to vlastně bylo, alespoň z mého pohledu.

Ještě jako student uherskobrodského gymnázia si pamatuji, jak se na tamním nádraží v pátek odpoledne těžko hledalo místo v přeplněném vlaku. Ze všech oken vyhlížely většinou hezké tvářičky mladých děvčat, což mě imponovalo, ale až posléze jsem si uvědomil důvod tohoto jevu. Ano, byla to převážně učňovská nebo už i pracující mládež, která hledala a také našla odborné vzdělání či uplatnění ve Svitu v tehdejším Gottwaldově. Byly to stovky mladých lidí, které se ve Svitu vyučily a následně pracovaly v šicích a dalších dílnách a podílely se na výrobě mnoha milionů párů obuvi, které tehdy továrna chrlila, především na export. A už můžu připsat hned první dva přívlastky našemu dnes už krajskému městu. I když jsme žili v Gottwaldově, většinou se mu neřeklo jinak než Zlín – město mladých, případně Zlín – město obuvi. Ano, byly to ty hektické časy poznamenané honbou za naplněním plánů výroby, ale objektivně řečeno, také časy ekonomické perspektivy a plné zaměstnanosti. V dalších létech se tyto názvy začaly prolínat s obdobím zvelebování města, výsadbou a péčí o zeleň a hodně jsme slýchali nebo četli ve sdělovacích prostředcích o Zlínu – městu zeleně. O městě kultury se sice oficiálně nemluvilo, snad se ale zaslouženě i takto dá název města charakterizovat. Na osmdesátá léta teď zrovna nedokážu aplikovat tuto navozenou alegorii, rád přivítám od vás čtenářů vhodný přívlastek k této dekádě.

V dalších létech si ale zcela bezostyšně dovolím hovořit o Zlíně – městu oční medicíny. Nevidím srovnání s jiným městem vyjma Prahy, že by v něm působily hned čtyři oční kliniky. Začalo to věhlasem pracoviště nedávno zesnulého MUDr. Karla Kuběny, u něhož našlo pomoc mnoho významných umělců a politiků z celé republiky. Svou odborností a výsledky začalo ale šířit věhlas města Zlína také oční oddělení zlínské, dnes Krajské nemocnice Tomáše Bati. Pak se přidala hned další dvě soukromá pracoviště,jednak Oční klinika Zlín MUDr. Zbyňka Smečky na Slovenské ulici, ale největší „glanc“ zaznamenala progresivní a v celé Evropě uznávaná oční klinika Gemini v Přílukách. MUDr. Pavel Stodůlka má dnes už světové jméno a svoji působnost rozšířil do dalších sedmi poboček včetně Vídně. Každoročně se zde konají celoevropské lékařské kongresy se stovkami zúčastněných očních lékařů. Ale tím jsem ještě zásobu přívlastků města Zlína zcela nevyčerpal. Směle se můžeme vrátit k prvnímu zmíněnému přívlastku a dnešnímu Zlínu připojit tentokrát shodný přívlastek univerzitní město Zlín. Není třeba zdůrazňovat, jakou přeměnou prošla někdejší zlínská Technologická fakulta VUT Brno na cestě ke dnešní podobě Univerzity Tomáše Bati. Je to viditelné z vícero pohledů, všude se město hemží mladými jako kdysi, studentů má škola na deset tisíc a patří také k největším zaměstnavatelům ve městě. Jsem přesvědčen, že tento přívlastek vydrží Zlínu ještě dlouhá léta. Ale kdoví … přívlastků není nikdy konečné množství.

Rudolf Maňas
Ilustrační foto: Archiv KNZ