Zemřel Petr Duda, náš kamarád, novinář a bezva kluk

Schválně říkám, bezva kluk. Bylo to, myslím, v roce 1993, tehdy jsme byli ještě docela kluci. Naši synové, úplní kloučci – jeho Honzík a můj Honzík- už šli o prázdninách spát do stanu. Usnuli utrmáceni kolem půl desáté. Nádherná červencová noc, dlouho jsme hráli fotbal, učili kluky plavat, hrát tenis, chytat i kopat fotbalové míče. My taťkové jsme si chvíli sedli a otevřeli jsme si pivo.
Za chvíli se ale ozvalo mňoukání. K chatě a ke stanu přišel malý černý kocourek.
Dali jsme mu najíst a Peťu Dudu, výborného kluka, chytila myšlenka. Povídá: „Víš, co, když už je tu ten kocourek, udělejme jim radost. Těm klukům. Když už spí.“
Petr, stejně jako já mňoukal u stanu do chvíle, než se ti kloučci probudili. Nikoliv tím, že jsme mňoukali, ale tím, jak jsme se strašně smáli jeden druhému. Jak, kdo mňouká.
Druhý den se kocourek dostavil zrána. Dali jsme mu najíst a těšili se, že se dostaví zvečera. Což se také stalo.
Kluci se ho ovšem už nemohli dočkat. Utrmácen fotbalem vešel Peťa do stanu. A kluci řekli, že už jdou spát…
Peťa  zašel za stan a začal mluvit jako  správný kocour Mikeš. Samozřejmě, že jsem s těmi sedmiletými kousky ležel ve spacáku. Aby se nebáli. A Peťa, ten kluk, četl Ladu a občas mňoukl. Kluci usínali.
A myslím, že své tatínky měli rádi.
A já na Peťu moc rád vzpomínám.
Honza Čada