Úspěch letošního Rudolfinského Valentýna zastínila pouze účast

Naše tradiční novoroční setkání pod názvem Rudolfinum alias Valentýnum se i letos uskutečnilo už v zažitém únorovém termínu. Řečeno úřední terminologií – hlavní cíl nebo účel tohoto bodu v plánu naší klubové činnosti jsme naplnili, v družné přátelské atmosféře jsme si popovídali o všem, co nás zajímá, čím kdo žijeme, nebo s jakými problémy se kdo potýká. Jak bylo i s nadsázkou avizováno, léky a zdravotní problémy se pominout nedaly. Nostalgické vzpomínky na prožitá léta se také samozřejmě musely objevit v naší konverzaci. Před dvaceti a více lety jsme se všichni aktivně věnovali novinařině, která byla – stejně jako vše dnes kolem nás, zcela jiná, klidnější. Subjektivně řečeno, kvalita nebyla snad horší, měli jsme ale určité politické mantinely. Dnes je názorové pestrosti až přespříliš, přibyly nové pohledy na zpravodajství, snaha o objektivitu, nestrannost a vyváženost, což je mnohdy těžké akceptovat. Dřívější klasické žánry se v mnohém rozvinuly k větší investigativnosti a také bulvárnosti, hodnotí se i kvantita zpravodajských příspěvků. Mezi psanými i elektronickými médii se projevuje vzájemná rivalita, nepsaná konkurence. Hlavní kritéria jsou pouze ekonomická a boduje se poslechovost, sledovanost. Kdo je „v akci“ dříve a rychlejší, ten je hodnocen o poznání lépe. My starší jsme totiž začínali a většinu pracovního života strávili v tak zvané době „digitálního temna“, nebo jinak v „době analogové“, mnozí i velmi schopní a výkonní novináři toužebně čekali na důchodový věk, aby se od častých digitálních stresů osvobodili. Ti z nás, kteří se dokázali přizpůsobit počítačovým technologiím, obstáli i později a dnes už vzpomínají veskrze v dobrém. Ale vrátím se k začátku tohoto článku. Každý ročník našeho výročního novinářského setkávání je smysluplný, všechny nás něčím vždy obohatí, letos byla „kamenem úrazu“ pouze účast. Sešlo se nás na Rudolfinu, žel, jenom jedenáct, což je zhruba polovina obvyklého počtu, mnozí účast odvolali až na poslední chvíli. Oblíbený „hřeb večera“ – věcná tombola nás jako vždy pobavila, pochvalu si zaslouží manželé Lidincovi, jejichž ceny byly nejenom četné, ale i nápadité. V duchu jsem postrádal osobnost Karla Halberštáta, který nás před více jak rokem opustil.

Pokud bych měl zapátrat v historii těchto našich neformálních mítinků, mám s tím nemalý problém. Ač jsem byl u všech, neumím stanovit jejich přesný začátek. Začali jsme se „sdružovat“ vždy koncem roku ještě v době „předsametové“, někdy v polovině sedmdesátých let minulého století. Někdejší vila J. A. Bati, jinak sídlo Československého, později Českého rozhlasu a její přízemní hala byla k tomuto účelu předurčena. Rozhlas pronajímal místnost také redakci ČTK, kde více jak 30 let působil legendární, novinářský „guru“ Ladislav Koželuha. Laďa byl jednak známý svým novinářským čichem, tahem na branku, rád se podělil s kolegy o námět, rád poradil začínajícím, ale hlavně byl nezištný KAMARÁD ! Přímo sršel humorem a vtipem a to bylo nejspíš také motivem k pořádání těchto novinářských novoročních večírků, které se pro mnohé z nás staly svátkem až dodnes. Laďa už dlí 6 let v „novinářském nebi“ a také jsme na něj během večera nejednou zavzpomínali také společně s jeho manželkou Marií a rozhlasovou pamětnicí Marií Woodhamsovou Řičánkovou. Společně jsme se shodli, že letošnímu Valentýnskému Rudolfínu udělíme řadovou číslovku 45.

Chci jenom věřit, že nikdo a nic nebude bránit uspořádání příštího čtyřicátého šestého ročníku Rudolfinského Valentýna v hojnější účasti !

Rudolf  Maňas

Foto: Rudolf Maňas, Martin Maňas