Proč jsem ateistka
Mám rodný list, ve kterém je zaznamenáno, že jsem byla pokřtěna. Dětství jsem trávila u jedné babičky, se kterou jsem chodila do kostela, tu druhou římskokatoličtí faráři zklamali. V době mezi první a druhou světovou válkou vychovávala sama dvě děti – dědeček umřel na následky válečného zranění – a když hledala pomoc, faráři ani prezident Masaryk jí nepomohli / to, co Masaryk neudělal, i když mohl, je ale další naše smutná rodinná kapitola /. Když jsem brala rozum, tak půlku prázdnin jsem slyšela na jižní Moravě pán bůh je náš vzor a druhou, na severní Moravě, musíš si v každé situaci pomoci sama – bůh ti nepomůže. A teď raďte puberťákovi….
Roky šly a já s nimi. Rozum si tu schizofrenní situaci začal sám vyhodnocovat. Nikdo v souvislosti s katolicismem mi nevysvětlil, proč mi umřela v mládí kamarádka nebo ve 20 ti letech manžel další kamarádky. Dospěla jsem k názoru, ať si každý věří čemu chce. Další roky mně přivedly na studia a do pracovního procesu a ve svobodnému myšlení mě jenom utvrdily.
Začátkem bouřlivých devadesátých let jsem měla možnost několikrát diskutovat s monsignorem Graubnerem současným arcibiskupem olomouckým a metropolitou moravským. Už tehdy jsem viděla, že není rád, že se ho ptám na to, kdy se církev omluví za upálení mistra Jana Husa nebo, a to mně jako ženu vytáčelo snad ještě víc, za upalování „čarodějnic“ na severní Moravě v 17. století. Rozhovory se vedly i kolem případných restitucí. Souhlasím s tím, že to, co se ukradlo, se musí vrátit. Vzpomínám si ale, že odpověď na otázku - jak vlastně církev k těmto majetkům přišla – zůstala bez odpovědi. Ale co řekl bylo, že restituce musejí přijít, ovšem církev nikdy nebude hamižná. Po téměř třiceti letech je ale situace nějak pokřivená.
Přišly restituce a to i do naší rodiny. Ta část z jižní Moravy dostala zpět pole a protože máme v rodině i větev kulackou, tak i další majetek. Ta severomoravská nic nevlastnila, nic jí nebylo ukradeno, tak nic nedostala. Všichni jsme to přežili, ale i ti z Jižní Moravy tak trochu kroutí hlavou nad chováním církví. Teď dřívější horkokrevné diskuze utichají – tety jsou v letech, kdy se mluví hlavně o nemocích – bratranci a sestřenice jsou již úplně jinde. Také se ale zamýšlejí nad tím, kde vlastně církev ty majetky vzala a proč by z náhrad neměla platit daně, jako každý, jak říká ministr Babiš - v této zemi.
Mám ráda historii, stavebnictví, ráda si prohlížím i sakrální stavby. Vidím kolik z nich, a to nejen v našem kraji, bylo zrekonstruováno z peněz EU a z dalších finančních prostředků státu / tedy z našich daní/. Dobře, mnohdy jsou to nádherné stavby a určitě k nám přilákají turisty. Proč ale, když k církvím je a byl stát vstřícný a hlavně štědrý, není i církev vstřícná k těm, kteří její vidění světa nesdílejí ? A je nás mnohem více než věřících. Dokladem jsou argumenty se sčítání lidu.
Pro mě byla poslední kapkou odpověď na to, proč jsem ateista, způsob jakým byly restituce v Parlamentu odsouhlaseny. I to, jak církev následně zareagovala na podněty hejtmanů, aby se s kraji i církev podílela na rozvoji školství tím, že i ona bude financovat provoz svých církevních škol. Zaznělo ne, je to záležitost státu. Z úst církevních hodnostářů zaznělo ne i ve vztahu například k domovům pro seniory, které provozuje církev. I to je zarážející, když si uvědomíme kolik miliard církve ročně dostávají. A nedaní je. Mnohé domovy pro seniory byly postaveny nebo zrekonstruovány a provozovány z daní všech obyvatel našeho státu.
Když nic, tak mně tento přístup mrzí za moji velmi hodnou a zbožnou jihomoravskou babičku. Nevím, jestli by s mým ateismem souhlasila, ale jak si ji pamatuji, tak by také chtěla na tyto světské otázky od církve odpověď. Tož, tak.
nab