Pociťujete údajnou krizi ve zdravotnictví? Zkušenost s pohotovostí byla pozitivní

Toto téma je jedním z nejčastěji “přetřásaným“ snad ve všech médiích, nejčastěji na televizních kanálech. Názory se hodně liší, ti zodpovědní „nahoře“ vidí situaci když ne růžově tak uspokojivě a rádi přirovnávají stav našeho zdravotnictví se západním. S hrdostí říkají, že o naše občany je v tomto směru postaráno velmi dobře. Běžný občan však má často subjektivní výhrady.

Udělal jsem si malou minianketu mezi příbuznými a přáteli, nejprve se mě svěřil švagr Jiří: „Nemůžu si pomoct, ale před několika týdny jsem byl v Uherském Hradišti na operaci tříselné kýly a přístup lékařů a sester si nemůžu vynachválit. Po všech stránkách jsem byl spokojený,a to i v následné péči včetně stravy.“ Druhý švagr Honza měl neurologický problém a ve Slavičíně, kam územně spadá, rovněž ocenil citlivý přístup tamní lékařky a postup, který zvolila, aby se předešlo komplikacím. „Po monitoringu magnetickou rezonancí ve zlínské nemocnici si myslím, že je o mě odborně dobře postaráno a mám svůj zdravotní stav takříkajíc pod kontrolou.“ Kladně se vyjádřil také kolega z našeho Klubu novinářů Vlastík, který si v Nemocnici T. Bati ve Zlíně poležel s operací kolena. Naopak často slyším i názory opačné, především v tom smyslu, že zlínská nemocnice je nejhorší v kraji, že tam pokud možno nechodit, chybějící personál nahrazují mladými lékaři a sestrami s krátkou praxí ze Slovenska či Ukrajiny a tak podobně. Podobné výhrady se v okruhu mých známých vyskytují sporadicky i jinými slovy dosti často, hlavně skeptické jsou poznámky vztahu ke starším lidem, na kterých zdravotníkům příliš „nezáleží.“

K tomuto zamyšlení mně ale inspirovala moje manželka Marie vzhledem ke včerejší vlastní zkušenosti. Průběh neděle nám narušila její indispozice s hypertenzí a po krátké rozmluvě ještě se synem jsme ji přepravili právě do KNTB na Urgentní příjem, kam od ledna přešla pohotovostní služba pro dospělé pacienty. Jde o zbrusu nové pracoviště, kde už při vstupu na vás dýchne moderní hezky prosvětlené prostředí, sedací nábytek, nově zřízená diskrétní registrace s vedlejší místností pokladny. Vím, že každého pacienta nejvíce zklidní vlídné slovo sestry či lékaře a tak tomu bylo právě zde. Sdělené informace byly s úsměvem sestry bleskově zaneseny do systému a už jsme se šinuli chodbou do čekárny pohotovostní služby. Cestou jsme nemohli opomenout moderní platební terminál, kde jsme uhradili poplatek 90,- korun. Malé zklamání jsem pocítil, když jsem marně pátral po možnosti platby SMSkou, že by tuto službu zrušili? Tato nepodstatná zkušenost byla nicotná oproti přečtení nápisu na dveřích ordinace, kde stojí, že průměrná doba vyšetření se pohybuje mezi třemi až šesti hodinami. V duchu jsem si řekl, že jsme se asi zapomněli vybavit svačinou, ale při pohledu na asi pět čekajících pacientů před námi, jsem si řekl, že to snad nebude tak „divoké.“ Asi za půl hodiny na nás došla řada a manželka vstoupila do ordinace. Já coby doprovod jsem mezitím nasával prostředí kolem sebe. Co se týče personálu, který tam v tu dobu „vládl“, zdál se mě trochu početný, dvě lékařky, dvě sestry a bratr a sanitář. Ale nic proti tomu, jsem laik, všichni se ale chovali naprosto profesionálně, cítili jsme se opravdu jako klienti, ne jak se často říká „pacoši“. Po cca 20 minutách se manželka vrátila za námi do čekárny s tím, že musíme vyčkat na výsledky rozboru krevního obrazu. Jelikož pracoviště je vlastně odnoží vedlejší interny, myslel jsem si, že během půl hodiny budou údaje v ordinaci a už půjde vše jako „na drátkách“. Noví pacienti přibyli asi dva, takže nic moc, ale vyhodnocení výsledků se žena dočkala až zhruba po jedné celé hodině. No nic, říkali jsme si, vydržíme vše, vždyť se to děje v našem zájmu, ne?

Výsledky krevního rozboru byly uspokojivé, ale po chvíli přišla sestra s tabletkou a pohárem vody na zklidnění a následné vyhodnocení. Asi po půl hodině následovalo další sezení v ordinaci, manželka se vrátila s velmi dobrým pocitem, krevní tlak naprosto normální, takže velká spokojenost. Ale kýho výra ! Ještě byla vyslána na RTG vyšetření, aby bylo vše podrobně zdokumentováno a něco se nezanedbalo. Samozřejmě vyhodnocení snímku znamenalo další čekání s omluvou, že toho tam mají hodně. Poté jsme se konečně dočkali závěrečné chvíle, takřka slavnostní. Do čekárny za námi přišla velmi mladá MUDr. Alexandra Štefánková se sestřičkou a až s obdivuhodnou empatií předala manželce písemný zdravotní záznam a sdělila jí ještě nezbytné poučení, tak jak tomu má být. Patří jí za její přístup vřelý dík! Když nám obě srdečně podaly na rozloučení ruce, byli jsme skoro dojatí a připadali jsme si jako v americkém filmu. Ten časový nápis na dveřích ordinace byl bohužel pravdivý, strávili jsme tam celé ČTYŘI hodiny! Ale celkový pocit byl přesto TEN NEJLEPŠÍ.

Napadlo mě, že pokud jsou takto vychováváni na univerzitách dnešní mladí medici, mezi něž patří také naše neteř Veronika, nemusíme se o zdravotní péči až tak moc obávat. Pokud vláda zdravotníkům zajistí adekvátní materiální a finanční podporu, důvěra nás pacientů k lékařům a sestrám bude nadále jenom stoupat.

Rudolf Maňas

Foto: autor