Pavel Popelka a jeho nová kniha

V úterý 12. března oslavil sedmdesátiny někdejší ředitel Muzea J. A Komenského, etnograf Pavel Popelka, k jehož jménu bychom mohli přidat řadu dalších adjektiv: autor a režisér folklorních pořadů, spisovatel, fotograf, gajdoš, zpěvák, organizátor…  Hlavním charakteristickým rysem jmenovaného je „kreativní neklid“, což ve své důsledku obnáší, že v jeho prostoru, ať již na pracovišti anebo mimo ně, vznikají, ba dalo říci kypí aktivity posilující naši imunitu proti nástrahám kýče, který nám nadbíhá v podobě mnoha nedochůdčat v oblasti tvorby slovesné i vizuální. Stačí prolistovat jubilantovu bibliografii, jež je přílohou jeho nejnovější knihy Než vyměnili zámky (2018). Jen výčet jeho autorských počinů zaplňuje závěrečných dvacet stran publikace, a to prací odborných a národopisných, knih beletristických a literatury faktu, stovek studií a článků v tisku a sbornících, scénářů výstav, folklorních pořadů atd. Bibliografie jistě postrádá prvek hodnocení, ale jsem si jist, že každý, kdo navštívil Festival masopustních tradic ve Strání, anebo některý z pořadů Mezinárodního folklorního festivalu ve Strážnici, či dalších na festivalech na Myjavě, Východné, Jízdě králů ve Vlčnově, Velké nad Veličkou, v Rožnově pod Radhoštěm, pocítil, že je přítomen nikoliv pouhé reprodukci folkloru, ale autentické tvorbě, byť tvůrcem používané „stavební kameny“ již dávno nabyly charakteru kulturního dědictví spícího v muzejních depozitářích a bibliotékách. Popelka je umí vyjmout, oprášit a probudit je k novému životu, přečíst příběhy do nich vepsané, a zejména interpretovat do současnosti jejich mravní poselství, což není vždy jednoduché. Nepopisuje, tvoří, vykládá. Zobrazuje lásku, tam kde je láska, a škleb tam, kde je škleb. Ne každý je na zobrazení bez příkras zvyklý, zvláště v časech, kdy se stále častě skloňuje pojem „politická korektnost“, což není ve skutečnosti nic jiného než lež natřená na růžovo. Takové vzkazy posílaly elity ze zámků dolů do podzámčí po celé věky a posílají je i dnes. Lidová moudrost se vždy se dokázala vzepřít, i když prozření někdy trvalo i několik desetiletí.

Pavel Popelka se o lidovou moudrost opřel i ve své poslední a řekl bych nejdůležitější knize své literární kariéry, a to o výroky jednoho z podlopenických mudrců kopaničára a výrobce metlí Dzini: „Cigán dzelal svatbu svéj cére. Koho potkal, toho zval, že svatba budze v Brodze u Vinklárka. Že sa tam budze servirovac panské jedlo a pes až doma po svadbe.“ – Takových perliček je v knize celá řada. Jsou ovšem pouhým pandánem k hlavnímu příběhu, který Pavel Popelka vypráví o sobě, o tom, co všechno předbíhalo chvíli, než v Muzeu J. A. Komenského na popud Ministerstva kultury obrazně řečeno "vyměnili" zámky, a on už nemohl dále pracovat v instituci, kde strávil čtyřicet let aktivního života, z toho dvacet pět let jako jeho ředitel.  

    A jak si život někdy libuje i v černém humoru, z funkce ředitele byl ministrem odvolán v den svých narozenin, kdy si myslel, že do Prahy si jede pro nějaké ocenění, z muzea, které dodnes pokračuje v jeho projektech byl pak následně propuštěn pro nadbytečnost.

    Vše ostatní už si čtenář přečte ve zmíněné knize, kterou koncem minulého roku vydalo nakladatelství ALBERT. Při četbě se čtenář často zasměje, ale je to spíš příslovečný smích skrze slzy, byť ty slzy jsou spíš utajené, protože chlapi z Podjavořiny před lidmi nebrečí a Popelka, je syn svého kraje: je paličatý, dovede provokovat i být sarkastický, je přímý ba politicky nekorektní. Do muzea ho kdysi přijímal ředitel muzea Jan Pavelčík, antropolog a archeolog, kamarád bohyní, dnes již muzejní legenda, a Pavel s ním a vedle něho roky pracoval. A tak se mu také v lecčem podobá. Dziňa předpověděl, jak dopadne: „Kedz je v pekle nekerý hríšník hodný a poslúchá, toho urobja též čertom. Ale jak sa k ním něchce pridac, tak ho pálja na vidlách nad ohňom.

Jiří Jilík