O novinařině dříve a dnes – skoropohádka

ZLÍN - Možná si někdo z kolegů ještě vzpomene na časy, kdy býval novinář zvaným a vítaným i /ne/vítaným hostem. Nemyslím, časy Karla Čapka, kdy žurnalisté byli hybateli dějin a měli běžně otevřené páteční debaty s nejvlivnějšími lidmi První republiky.

Moje vzpomínka zabíhá do osmdesátých let minulého století. Už tehdy jsme samozřejmě byli hosté, kteří byli tu více a tu méně vítanými, ale vědělo se, že když něco napíší, bude se o tom vědět. Zašli jste kupříkladu do továrního provozu, zajeli na pole, prošli se s agronomem, zamířili do stáje, zvěděli leccos od zootechnika. Naši kolegové z podnikových novin byli skvělí a respektovaní. Vrátili jste se do redakce, zamysleli se – to by mělo platit dodnes, a stvořili článek, rozhlasovou nebo televizní reportáž. Večer nebo ráno jste mrkli, zdali to vyšlo … a, co si budeme povídat, měli nějaký pocit. Dobrý nebo špatný. Třeba se to nepovedlo.

Telefony byly jen na pevných linkách. Zavolal vám druhý den například předseda JZD a řekl, že jste to „zmršil“, anebo taky naopak. Poděkoval, že reportáž o sklizni broskví potěšila spoustu lidí, kteří makají do rána do večera. Ale pořád byli novináři vnímáni.

Docela rychle uběhlo několik desetiletí. Podle mých zkušeností, už jako jednoho z „učitelů“ nových žurnalistů, aniž bych samozřejmě vyučoval na jakékoliv škole, jsme se dostali do jiné fáze. Už nám, kromě ostré kritiky, nevolá nikdo. S dobrými a moudrými se bavíme už třeba deset let o tom, proč pořád ubývá členů SN ČR a proč stárneme.

Dávám do diskuse. Já si myslím, že vina je i v nás. Jde určitě o kvalitu práce a nekvalitu odměňování. Novináři v krajích jsou nejen málo respektování, ale také velmi špatně placeni, možná víte, možná ne. Dělat opisovatele tiskových mluvčích věru není novinařina. To velmi dobře znám a všechny ty roky mne bere čert. Chodit s diktafony, kamerou a mikrofony na vedení města nebo třeba kraje, nastavit a přepsat řečené, to podle mne taky není ta pravá novinařina.

Zeptejte se kolegů „krajánků“ pracujících pro celostátní média, jak ráno trpí, když není do čeho píchnout... a když jdete do souboje se stejně hladovými kolegy od Ústí nad Labem po Ostravu. To je teprve novinařina, už těžší, málo nebo středně placená a veřejnosti na rozdíl od zmíněných osmdesátých let zatracovaná a mladými, jak víte, už ani nevnímaná.

Tímto jen zdánlivě smutným konstatováním vyzývám kolegy třeba k polemice a nejen vzpomínání.

Jan Čada