K pramenům Olšavy

„Paní, jedeme tudy dobře k pramenům Olšavy?“ tážu se z okna osobního auta jediného živáčka v ulicích Pitína. Ženu otázka zaskočí, ale jen na okamžik: „Myslíte do hor? ... Jedete dobře!“
Za malou chvíli naše auto projede kolem posledních vesnických stavení. Silnička mírně stoupá k temné linii lesů před námi. Za Podlesím nás bělokarpatský les pohltí docela. Takřka krokem se posunujeme kupředu. Ne snad proto, že by zde na úpatí bylo stoupání tak prudké, ale abychom šetřili podvozek. Stará úzká, léta neudržovaná asfaltovka je notně zdevastovaná, pokrytá výmoly a docela hlubokými jámami. Dnes, prvního listopadového dne, je celá pod příkrovem zlatého listí. Místy pod ním zcela mizí a splývá s okolní přírodou a vypadá jako koberec utkaný z dukátů, od žlutých po zlaté a zářivě rudé. Je to božský pohled pro oko, ale smrtelné nebezpečí po pneumatiky auta. Když parkujeme a potřebujeme zacouvat, Bohumila vystupuje z auta, aby řidiče navedla do bezpečného prostoru. Dál musíme pěšky, neboť závora sděluje, že dál už se nesmí po kolech, jenom po svých.
Silnička se jednou, podruhé stáčí, chvíli vede po rozhraní lesa a veliké louky, a znovu vstoupí do společnosti nekonečného množství štíhlých těl mladé bučiny. Kůru stromů jakoby kdosi natřel stříbřenkou, jakou za mého mládí maminka natírala roury od kamen. V kontrastu se zlatistými korunami a stejně barevným kobercem pod nohami, cítíme se jako v audienční síni boha lesů Pana.
Jdeme chvíli po vrstevnici. Blízkost pramene ohlašuje mokřad, ve kterém to pod nohama občas čvachtá a trávou a spadaným listím prosakuje voda. V zákrutě pár kroků před námi se objeví stříška. Za okamžik jsme u pramene. Oznámení na kmeni stromu uvádí výšku, ve které se pramen nachází – 648 m n.m. Oním pramenem je studánka obezděná kameny, s přepadem, který svádí přetékající vodu do trubky, schované pod zeminou. A o kus níž, snad půl metru pod studánkou, z vyčuhujícího konce trubky spadá do lesního koryta uzoučký pramínek, s cílem poskytnout návštěvníkovi iluzi o prameni vytékajícím ze země. Ve skutečnosti je přesnější hovořit o prameništi než o prameni, neboť do řečiště se paprskovitě sbíhají malé, takřka vlásečnicové pramínky, stékající z rozlehlého podmáčeného svahu.
Horká káva z kamarádovy termosky nám udělá dobře.
Les okolo je tichý, prozářený poledním listopadovým sluncem. Jsme daleko od lidských sídel, jen pár metrů od hlavního hřebene, který odděluje Moravu od Slovenska. Zatímco z naší strany se vody stékají vody do Olšavy, a ta po pětačtyřiceti kilometrech nedaleko Uherského Hradiště splyne s Moravou, pak voda ze studánky nebo potůčku, který bychom našli o kousek dál na slovenské straně hřebene, směřuje k Váhu.
Než se vydáme na zpáteční cestu, na chvíli se zastavíme u kovového kříže, který připomíná tragedii, jež se zde stala před jedenácti lety. Jen ze slov na pomníčku „Mládí a radost, to patří k sobě, když rána dopadne, ticho jak v hrobě,“ domýšlíme, co se zde 6. srpna 2004 mohlo Petru Berčíkovi stát.
Dolů musí auto ještě opatrněji než nahoru. Pravým kolem občas balancujeme po pokraji prudkého srázu spadajícího do zářezu koryta Olšavy. Zde je to stále ještě ne řeka, ale bystřinka, která se čas od času rozlije u nějaké překážky. Ve stínu, který tam dole panuje, se občas zaleskne hladina takové přehrádky. Olšava. Tak jsme v místech jejího dětství. Říčka zde v horních partiích, ještě neví, co ji na budoucí pouti čeká, jaké lidi potká a jakých událostí a dramat bude svědkem. Ano, svědkem. To je to správné slovo.
Olšava je svědkem všeho, co se v tomto kraji během staletí a tisíciletí událo. A bude i posledním svědkem nás samých, neboť až odejdou všichni naší blízcí, spolužáci a kamarádi, všichni naši souputníci, řeka tu zůstane. A v místě, kde stojíme, bude stát náš pravnuk, prapravnuk a namočí si ruku ve vodě takřka na tom samém místě, jako kdysi před ním my.
Bude to ještě týž svět, nebo bude jiný? My si přejeme, aby byl jiný, lepší. Ale co když bude hůře a bude třeba opět stavět záseky na hranicích? Neznámé modlitby a temné melodie se pozvolna přibližují k horským průsmykům.
Nikdo neví, co bude.  Jen Olšava, která to tolikrát zažila, ví svoje.
Text a foto: Jiří Jilík