Expo Milano 2015, aneb Uživí nás planeta a budeme mít dostatek energie?

Už při loňské návštěvě Toskánska jsem si nemohl nevšimnout, že Italové žijí přípravou světové výstavy EXPO 2015 v Miláně. Tehdy ve mně vzklíčila myšlenka, že by nebylo špatné se po roce opět do Itálie vrátit. Jenomže s rostoucím věkem si člověk více uvědomuje případná rizika spojená s individuálním cestováním, a přestože jsem před lety opakovaně s manželkou či synem „ochutnal“ příchuť Kanady a Spojených států, při svých dalších cestách po Evropě už jsem se většinou nechal „vést za ručičku“ průvodcem cestovní kanceláře. Bylo tomu tak i letos a se dvěma kamarády jsme si vytýčili cíl – EXPO Milano 2015.

Než se dostanu k osobním prožitkům, nabízím pár obecných čísel a údajů o Expu jako takovém.
Světová výstava neboli Expo je velká mezinárodní výstava průmyslu a kultury jednotlivých zemí, pořádaná každých několik let od poloviny 19. století. Opakuje se v nepravidelných intervalech dvou až pěti let. Druhé největší italské město Miláno, pyšnící se názvem Město módy a kultury, se pro letošní ročník stalo hostitelem výstavy po roce 1906 už podruhé. Až do konce října se zde prezentuje na 1 kilometru čtverečním více jak 130 zemí celého světa.
Letošním téma vystihuje slogan Feeding the Planet, Energy for Life (Uživit planetu, energie pro život). Výstava se pokouší téma jídla a výživy představit jak ve spojení s vědou a pokrokem, tak prostřednictvím kultury a tradic. Ústřední myšlenkou je přitom otázka, jak zajistit všem obyvatelům planety dostatek kvalitních a nezávadných zdrojů jídla a pitné vody a potřebné energie.
Dostat se k areálu výstaviště není žádným problémem, prostorná záchytná parkoviště či konečná metra slouží zcela bezchybně, překvapivě ale přitom logicky, zchladí váš „hlad“ po poznání něčeho zcela mimořádného více jak stovka turniketů s bezpečnostními rámy shodnými s tím, co vidíme na letištích a k tomu nepřehlédnutelný počet ozbrojených policistů a vojáků. Při pohledu na nekonečný dav příchozích jsem obdivoval pochopení a trpělivost jinak temperamentních Italů, všichni ukázněně čekali na svoji chvíli, nikdo neměl snahu se předbíhat, nebo tak nějak po česku chytračit, i když tato vstupní formalita trvala minimálně půl hodiny a pořadatelé vše zvládali zcela profesionálně a vstřícně. Těchto vstupních bran slouží samozřejmě několik, a i když jsem se nedostal k oficiálním informacím, shodli jsme se, že denně navštíví areál několik set tisíc lidí. Že jde v neposlední řadě o obrovský byznys, stačí násobit průměrnou cenou vstupenky 35 Euro, kolik nechají hosté u prodejních stánků si odhadovat netroufám.

Jsme u kýženého cíle, hurá do pavilonů!
Vstoupili jsme západní branou a první zastávkou nemohlo být nic jiného než česká expozice, která s číslem 7 je hned takřka na začátku výstaviště a naše „expoputování“ začíná. Kolem desáté hodiny jsme se během několika minut dostali dovnitř. V prvním patře hezké italsky mluvící české hostesky usměrňují a informují hosty, nádherný pohled do okolí skýtá pochůzná plocha střechy. Probíhá Den Vysočiny, ovšem dozvědět se něco více o jednotlivých  prezentacích a pochopit blíže jejich myšlenku bylo pro seniorsky myslícího návštěvníka velmi obtížné. Neočekával jsem, že pro řádově stovky či tisíce českých turistů objevím na panelech češtinu, ale vše až na výjimky je popsáno pouze italsky, dokonce pro většinu z nás už i trochu zdomácnělá angličtina zde má absenci. Hezkou futuristickou a potřebnými audiovizuálními efekty opatřenou expozici jsme tedy s uznáním opustili směrem do přízemní české restaurace s tím, že ochutnáme krátce před polednem českou kuchyni. Jednomu z nás se cena 16 Euro za guláš se čtyřmi či 15 Euro za svíčkovou zdála stravitelná, žaludky dalších z nás musely strávit něco z obsahu našich batůžků s představou, že lepší bude pamatovat na vstupné do městských památek.
Další kroky asi 1,5 km dlouhým „bulvárem“, protínajícím podélně výstaviště, vzbudily pocit, že jsme na světové výstavě především neuvěřitelným množstvím lidí a doslova prodíráním se mezi nimi. Trpělivě jsme si „vystáli“ po cca 40 minutách blízký jihokorejský pavilon, zajímavá audiovizuální expozice s moderní technologií výroby potravin stála rozhodně za zhlédnutí. Občas jsme se potkávali s pochodujícími hudebními skupinami různých národností, úsměvný byl také alegorický průvod se zelenino-ovocnými postavami a vozítky. Jednotlivě jsme pak nahlédli do blízkých evropských pavilonů, pavilonu Izraele, či exotických stánků některých tichomořských ostrovů nebo arabského Quataru. Vše ovšem znamenalo obětovat čas a pak jenom obdivovat kolorit národních zvláštností. Samozřejmě každý stát sází na první dojem, tedy vzhled objektu. Kdo má vztah k architektuře a miluje fantazii barev a souhru materiálů, přijde si rozhodně na své v každé expozici.

Domácí Itálie rozhodně se měla čím pochlubit
Pěší zónu asi po kilometru protíná jediné křížení a po chvíli cesty severním směrem se dostáváme k několika italským pavilonům, ať už k hlavní monumentální stavbě, nebo jednotlivým italským regionům, počínaje hostující Lombardií. Jelikož expu dominují potraviny, Italové dali hodně důraz na víno a nepřeberný sortiment krajových specialit, které se nabízejí na každém kroku. V tomto koutě areálu vedou však všechny kroky k hlavní dominantě – Stromu života s nádherným ptačím hnízdem v kopuli, zasazeném do vodního jezírka. Mezi stejně znavenými hosty jsem si našel své místečko co nejblíže této dominanty a protože právě bila „celá“ hodina, shlédl jsem velkolepou show vodotrysků, tryskajících za hudebního doprovodu, opravdu velkolepé! Dlužno ale dodat, že celé výstaviště obepíná něco na způsob středověkých vodních příkopů, což také skýtá možnost „napást oči“.
Patřil jsem do úzké skupiny účastníků našeho zájezdu, která si dopřála strávit na Expu ještě druhý den, přesto jsme ale po poledni toto lidské mraveniště opustili, abychom shlédli alespoň hlavní památky lombardského Milána.

Miláno je městem módy a obchodu
Ano, můžu to potvrdit, stačí se dostat ke stavbě Galerie Viktora Emanuela II., jinak tzv. zlatého čtyřúhelníku tedy monumentální zastřešené stavby obchodního centra, kde samozřejmě mezi kupujícími čeština nedominuje. Sortiment zboží  všech módních značek oslňuje hlavně ženy, no ale kdoví …
Ale i kulturou a historií živ je člověk, a proto hned za východem ze čtyřúhelníku mne zlákala expozice všestranné renesanční osobnosti Leonarda da Vinci v blízkém muzeu.  Není sice velká, ovšem jenom potvrzuje známou skutečnost, jaký byl tento člověk fenomenálním umělcem či doslova géniem. Výkresy a dřevěné prapodivné konstrukce vyrobené podle nich osloví hlavně technicky smýšlející návštěvníky, kteří nestačí žasnout nad fantazií a tím, jak mnohé jeho vynálezy jakoby předběhly dobu několika staletí.
Jenom několik kroků dále stojí věhlasná budova opery La Scala, pohled na její nevýraznou stavbu nekoresponduje příliš se známými obrázky z interiéru. Chtěli jsme do něj nahlédnout, což umožňuje pohled oknem ze sousedního muzea, ovšem pozdní hodina, kdy už se sál chystal na večerní představení, nám to neumožnila. Snad někdy příště a naostro …
Další dominantou města je Renesanční hrad rodiny Sforzů, pohledem na něj jsme se ale pokochali až před odjezdem domů. Kostel Santa Maria delle Gracie s Leonardovou Poslední večeří páně jsme si také museli z časových důvodů odpustit, zakoupit včas vstupenku bývá husarským kouskem, denně jich uvolňují k volnému prodeji jenom omezené množství.

Milano je hlavně Doumo
Neboli Dóm, katedrála Narození Panny Marie s pozlacenou sochou Madony ve výšce 106 m, je třetí největší na světě a může pojmout až 40 tisíc lidí. Opět trpělivě do fronty na vstupenky a po nezbytné bezpečnostní kontrole jsme vystoupali na střechu chrámu a zblízka si mohli vychutnat stavební detaily. Žádná pálená střešní krytina, ale přesně opracované mramorové desky kryjí plochu celé stavby. Až se nechce věřit jak je možné, že objekt je stabilní a tehdejší stavitelé dokázali svatostánek nejenom postavit, ale také složitě vypočítat statické parametry. Bližší údaje jsou samozřejmě k dohledání na internetu, ovšem sáhnout si na ty stavařské skvosty a detaily vlastní rukou a v takové výšce, to mne prostě dostalo, byl to pro mne snad nepopsatelný zážitek!

Feeding the Planet, Energy for Life
Nu ale zpátky ke sloganu EXPO Milano 2015. Nakrmit planetu a zajistit zdroje energie, to je nesporně téma, které je pro současnou, ale hlavně budoucí rozrůstající se populaci opravdu zásadní. Nechci se opírat na dostupné demografické údaje, všichni cítíme obrovskou odpovědnost vyspělejších států světa, před kterými stojí tato potřeba především. Pohledem Evropana vidíme kolem sebe takřka blahobyt a plýtvání potravinami a energiemi všeho druhu.
Současná migrační krize, která zasáhla už celou Evropu a šíří se nekontrolovatelně dál, je také z velké části důsledkem existenčních rozdílů obyvatel naší planety a je takřka nemožné předvídat další vývoj. Výroba potravin a energie bude v příštích letech stěžejním úkolem lidstva, protože nás na planetě bude i nadále přibývat a mocní tohoto světa musejí velmi rychle hledat řešení. Snad se někteří z nich inspirovali i na letošním EXPU !
EXPO Miláno 2015 za čtrnáct dní zavře své brány, nezbývá než se těšit na příští !

Nashledanou na EXPO DUBAI 2020 !!!

Rudolf Maňas, člen Syndikátu novinářů ČR – Klub novinářů Zlínska

Fotografie z Expo Milano 2015 najdete zde:
https://sedovlk.rajce.idnes.cz/EXPO_Milano_2015/#