Dívat se očima dokořán

V Galerii Panský dům v Uherském Brodě byla 22. ledna v podvečer zahájena výstava tvorby Jaroslava Bureše (12. 1. 1946), malíře, grafika a sochaře. Je rekapitulací tvorby sedmdesátiletého umělce, rodáka z Hané, který však většinu svého života prožil právě v Uherském Brodě. A protože Jaroslav je můj spolužák, rozhodl jsem se, že o něm napíši. Jak kvůli němu, tak kvůli sobě, abych se společně s ním ve vzpomínkách na chvíli vrátil do dob vysokoškolského mládí.
S Jaroslavem Burešem jsem se poprvé setkal v roce 1964 na přijímačkách a po další čtyři roky jsme se pak v aule brněnské pedagogické fakulty na Poříčí potkávali na přednáškách a bydleli na jedné chodbě nových vysokoškolských kolejí na tehdejší Leninově, dnes Kaunicově ulici. Po studiích se přiženil do Uherského Brodu, a tak jsme zůstali – já ve Vlčnově a on v Brodě – sousedy i nadále. A pravidelně si taky sousedsky pobesedujeme, neboť jsme oba již několik desetiletí řádnými členy Klubu Štěpánů, což je výlučně pánský klub sdružující přátele folkloru. A tak na každoročním prosincovém Poštěpánském posezení (POPO) v Domě kultury v Uh. Brodě, sedíme přes jedno od sebe. Protože na POPO je vstup ženám co nejpřísněji zakázán, nic a nikdo nás z rozprav o životě nevyrušuje. Na každém z těchto setkání je významným způsobem přítomno i jedno z Jaroslavových děl opředené mýtem – je to klubová insignie, na níž skládalo svůj slib již několik generací starostů Klubu Štěpánů. Tento přenosný dřevěný totem Jaroslav umně vyřezal tak, že od roku 1985, kdy byl zhotoven a členové klubu jej přijali za svůj rituální artefakt, vyvolává diskuse o tom, co vlastně znázorňuje.  Klubová insignie je známá jenom členům klubu, neboť klubové zásady brání jakémukoliv dalšímu zveřejnění. Mnozí v něm shledávají zvláště přitažlivou část ženského těla.
V ateliéru Jaroslava Bureše o díla inspirovaná ženským tělem ovšem není nouze. Hned při vstupu neujde očím návštěvníka několik reliéfů ve dřevě. Obrazy s tématem ženského těla najdeme i v obrazové galerii, kde budí pozornost mj. kolekce suchých jehel, na nichž jsou torza ženy zasazeny do romantických kulis. Společníky torz v krajině s prvky antické architektury jsou motýli, květy, ovoce, růže, měsíc. Je to krajina romantických vizí a ženská těla jsou zde zobrazena jako symboly čistoty. Sexualitu zcela zastiňuje krása, která má víc duchovní než tělesný rozměr. Vývoj Jaroslavovy tvorby je patrný jak ve formě, tak i v obsahu. Sahá od obrazů reagujících na globální společenskopolitická a ekologická témata typická pro období studentské revolty (končili jsme státnicemi v osmašedesátém!) přes tvorbu, v níž se prostřednictvím symbolů vyjadřuje k všelidským tématům a tajemstvím Přírody a Vesmíru, až k dílům zmoudřelého umělce vzdávajícího hold Životu a Kráse.
Na počátku Jaroslavovy profesní cesty stojí Škola uměleckých řemesel v Brně. Ta mu poskytla vedle kvalifikace v hlavním oboru, kterým bylo výstavnictví a propagační grafika, i poznání základů většiny uměleckých řemesel. Následně na Pedagogické fakultě Univerzity J. E. Purkyně (dnešní Masarykově) v Brně pod vedením profesorů Hanzla, Drápala a Zhoře rozvíjel vlastní výtvarný talent. Dále se vzdělával formou dálkového studia na Pedagogické i Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Vše, co ve školách vstřebal, uplatnil ve svém povolání. Nejdříve v Dětském výchovném ústavu v Bojkovicích, odkud po sedmi letech přešel na Knihkupeckou školu do Luhačovic. Po roce 1989 se podílí na transformaci školy do nových podmínek a iniciuje a organizuje studium oborů uměleckých řemesel, kde vyučuje vedle kresby a modelování i teorii výtvarné kultury a dějiny umění. Studia, práce, tvorba, rodina. Život naplněný starostmi i radostmi, tak jak ho prožívá každý z nás.
Při návštěvě ateliéru jsem ho zastihl právě ve chvíli, kdy hanácky z gruntu poctivě a rozvážně přemýšlel, do čeho se za chvíli pustí, zda půjde kosit zahradu nebo se pustí do špalku dřeva, ve kterém vidí třeba postavu ženy. Můj příchod jeho dilema vyřešil. Když se potkají dva spolužáci, vždycky si uvědomí, jak letí čas. Jaroslav je jen o pár měsíců mladší. Sedmdesátka ho ale netrápí. „Dnes je taková tendence, taková představa, že přes počítače se dá ovládnout celý svět. I v oblasti kumštu se mnohé podřizuje technokratickému vládnutí. Já jsem vždy ctil řemeslo, což se obejde bez elektroniky, ale ne bez rukou a přemýšlivé hlavy. Vůbec těm mladým, co se hrbí nad monitory počítačů, nezávidím,“ řekl mi, když jsme rekapitulovali životní cestu.  

Zajímalo mě, jak si Hanák zvykl na Slovácko.
„Slovácko je kraj stylově vyhraněný a čistý. Mám rád jeho písničky i lidovou muziku a jsem tady doma. I když část roku se ženou trávíme na rodné chalupě. Tam jsem doma taky. Mám dvojí občanství a je to docela fajn.“
Paní Marcela přináší kávu. Než ji před nás postaví, projde kolem štaflí, ponku, rámů, obrazů hotových i rozmalovaných, pláten pomalovaných i ještě nepoužitých, tiskařského lisu, dřevěných špalíků i špalků a dalších předmětů mně neznámého určení. Klade hrnky na stolek, jediné volné místo, kde se nepovalují štětce, barvy, dláta, pilky, papírové archy a čtvrtky, sklenice s tužkami, propiskami, fixy.
Jaroslavova žena má nemalou zásluhu na tom, kým a čím Jaroslav je. Jak jsem říkal v úvodu – geny hanácké letory není možné podceňovat, takže temperament ženy ze Slovácka má nepochybně zásluhu na tom, že nenabyly vrchu. Jaroslav to ví a váží si toho. Vždy, když sedíme přes jedno od sebe na Poštěpánském posezení, nezapomene mi říci, kde účinkoval a jaké získal ocenění pěvecký sbor Comenius, který jeho žena vede.
Postěžoval si na ni jen jednou, řka: „Já rád pozoruju tvary kolem sebe. Už jako študák jsem chodil po Brně a nacházel poezii třeba v oprýskané zdi. A drží mě to dodnes. Proto taky když jedu autem, dívám se kolem sebe, objevuji, co se změnilo, co je tam, kudy jedu, nového. A ona to nechápe a spustí na mě: „Nekochej se, proboha, vletíme do škarpy!“ No jo, ale co s tím? To bych musel jet se zavřenýma očima a dopadlo by to hůř? Já už jsem prostě takový.“
Inu, ovšem. Vzpomínám si, že se na kolejích kochal taky poezií a občas nám ji na našich pijáckých večírcích recitoval. A jeden verš si tehdy vepsal do štítu.
Co krásy poskytuje svět, jež okolo nás běží.
Jen tomu rozumět. Dívat se očima dokořán.
Vše vnímat citem a nebýt sám.
Ten štít dodnes dobře chrání nejen Jaroslava, ale i Marcelu, dvě dcery, pět vnuků. Ať je chrání i po všechny dny příští.
Text a foto: Jiří Jilík
Výstava tvorby Jaroslava Bureše v Galerii Panský dům potrvá do 28. února.