Bohyně žily i na Luhačovickém Zálesí

Moravské Kopanice, kdysi zapomenutý kraj, se v posledních letech staly předmětem zájmu široké veřejnosti zásluhou žítkovských bohyní, o jejichž zmrtvýchvstání se v posledních letech zasloužila beletristická literatura.
Vědmy, které s pomocí magie dokázaly nahlédnout do osudů člověka, však nežily pouze na Kopanicích, ale také na Luhačovickém Zálesí. Tam se staly již před stoletím předmětem zájmu národopisce, pozdějšího univerzitního profesora Antonína Václavíka (1891-1959). Rodák z Pozlovic u Luhačovic, zjistil, že i tam používaly kouzel a čar bohyně a božci, kteří „měli moc zle činiti“, ale pokud mohli, „zlé věci napravovali a jejich následkům předcházeli“. V tomto ohledu se stali nejproslulejšími ‚moudří a dobrodějní božci‘ Machala a Elšík ve Slopném, v Rudimově pak Januja, vulgo Zacharijáš.

Zvláštní skupinu tvořili zaříkávačé, domácí všeobecně známí lidé, kteří „pro své umění požívají určité důvěry“. Dokáží mařit dílo zlých čarodějnic, což činí pomocí „tajných říkadel, zelin a knih“. Uměli také „mraky odvésti, aby obilí nepotlouklo“ anebo „krúpy nepotlúkly obilé“. Vedle toho zažehnávali neduhy lidí i dobytka modlitbami, znamením kříže a zažehnávanou vodou.

Antonín Václavík věnoval různým aspektům lidové magie na Zálesí obsáhlou kapitolu v monografii Luhačovské Zálesí, vydané poprvé v roce 1930. Jde o unikátní, dosud nepřekonané dílo nejen moravského národopisu. 880 stran textu doprovází 180 barevných i černobílých příloh, pod nimiž jsou podepsáni výtvarní umělci zvučných jmen, mj. Ferdiš Duša, František Hlavica, Bohumil Jaroněk, Stanislav Lolek, František Ondrúšek, František Pečínka či Joža Uprka. Dosud nedoceněný význam má kolekce dokumentárních fotografií architektury luhačovického Zálesí, které A. Václavík pořídil převážně v průběhu dvacátých let 20. století na svých výzkumných a sběrných cestách ve spolupráci s luhačovickými fotografy.

U příležitosti letošního 60. výročí úmrtí Antonína Václavíka připravuje jeho rodná obec Pozlovice společně a Ateliérem IM Luhačovice nové vydání této vzácné publikace. Kniha vyjde v měsíci listopadu, bližší informace v infocentrech v Bojkovicích, Luhačovicích, Pozlovicích, Slavičíně, Uh. Brodě, Uh. Hradišti a Zlíně a na Obecním úřadě v Pozlovicích.

Jiří Jilík

Čarodějné příběhy ze Zálesí

Na Francka Slovákového ze Sehradic poslala galánka z Horní Lhoty vši. Pomáhala jí v tom bosorka Podížděna ze Sehradic. (Božec) Machala to tomu pacholkovi prozradil a navedl ho, aby jí šípovým trnem po holém „řicku“ našvácal. Aj se toho baba dožila, když ji potkal ve Vozičném. Tak jí nařezal, že měl od vší navždycky pokoj.

● Ve Slopném byl kromněvá Machaly ještě bosór Elšík. Tem uměl zamykat pole před zloději. To bylo tak: Když šel zloděj na pole krást, Elšík ho tam zamrazil a ten jistý se nemohl z pole hnout, dokud ho Elšík jakýmsi trnem nepošvácal. Zamčít zloděje mohl jenom po západu slunka a držet ho tam jenom do východu slunka. Takový zloděj přišel až k mezi a dál ani hni. Některý zloděj se válel, svíjel jako by měl žalúdkové kŕče, ale nic mu to nepomáhalo. Tak se stalo také jednomu ze Sehradic, když šel Elšíkovi krást trnky. Darmo stáli jeho kamarádi vedle Elšíkového pole, chtěja mu pomoci, nemohli na ně vstoupit, pole bylo zamčené.

● Jeden člověk ze Sehradic viděl na úhoře tři laňky. Chtěl střeliti, ale laňky mu začaly hroziti prackami. Jde blíž a vidí již ne laňky, ale tři ženy. Jedna ze Slopného, druhá z Nevšové, třetí ze Sehradic. Vzaly mu pušku, něčím ji namazaly a řekly mu, že od té chvíle všechno trefí, ale běda, kdyby je prozradil.

● Když jedněm lidem v Sehradicích přestaly krávy dojit, zašel gazda na poradu k Machalovi. Ten mu poradil, aby při západu slunce zapálil v chlebové peci oheň a namazal její „čelusťa“ kravinci. Stalo se. Za chvíli, ledvá zabluščili (zapálili) v peci, přiběhli vlastní kmotřenka, celá od kravinců zamazaná, a prosili, aby jí to odpustil. Kmocháček dělali, že nic nevíja, a pravili: “No, no, kmotřenko, čem prosíte, šak ste nám nic neudělali.“

● Vypráví se o lidech, kteří se stali neviditelnými. Recept neviditelnosti: “Musí se vzít černá kočka. Ta nesmí mít ani chloupek bílý. Neodraná s chlupama, nevypístvaná (nevyvrhnutá), aj se střevama aj vším čínem se vaří na máčku na křížných cestách tak dlouho, až se oddělí kosti od masa. Ta masová máčka se musí sníst a kosti zakopat.

Z knihy Luhačovické Zálesí vybral Jiří Jilík.

Reprofoto z publikace Luhačovské Zálesí, 1935